Buldočí naděje: Malé tresty pro množitele nám nechávají trpko na jazyku

Buldoky milujeme. Srdce nám usedá, když vidíme, jak je někdo trápí v příšerných podmínkách množíren. Proto už dlouho spolupracujeme s organizací Buldočí naděje, kde těmto pejskům pomáhají k lepšímu životu. A teď jsme vyzpovídali Hanu Ďurákovou ze spolku. V rozhovoru se dočtete, jak všichni můžeme pomoci lepšímu životu týraných pejsků, co je na množírnách nejhorší nebo proč se jich nedokážeme účinně zbavit.

Hano, vaše organizace aktivně pomáhá francouzským a anglickým buldokům v nouzi. Často je zachraňujete z takzvaných množíren – míst, kde lidé pro zisk chovají pejsky v otřesných podmínkách. Jak taková pomoc v praxi vypadá?

Na začátek musím říct, že se v posledních dvou třech letech rapidně snížil počet psů z množíren, které přijímáme do naší péče. Bereme si je v případě, že se takový „chov“ prokazatelně ruší. Jinak nám to nedává moc smysl. Množitelé si zvykli, že jim zvířecí spolky vyklízejí sklepy a kotce, a beztrestně se tak mohou zbavit nepotřebných zvířat. Nám zkrátka jednoho dne došla trpělivost. Častěji u nás teď svou životní situaci řeší třeba handicapovaná zvířata, snažíme se více spolupracovat s útulky. Stále ale platí, že pokud se na nás obrátí jednotlivec, který v dobré víře psa z množírny dostal a neví si s rady s další péčí, rádi pomůžeme. Neustále se staráme o psy bez domova a dlouhé roky už se nestalo, že bychom neměli žádného dočasňáka. Vyzobávat psy z bazoše nebo vyklízet množírenské chovy je naprosto kontraproduktivní.

Jak se vaše organizace nejčastěji dozví o pejskovi, který potřebuje vaši pomoc? Sami si je tipujete, nebo vás osloví jiné organizace?

V naprosté většině případů nás oslavují jiné organizace, které aktuální situaci řeší. Ozývají se i útulky, které nejsou zařízené pro společenská plemena. Někdy nás kontaktují například starostové obcí s nějakým nalezencem. Čím dál častěji se nás také obracejí sami majitelé psů, kterým chtějí najít nový domov. Stává se to několikrát za měsíc. Není v našich silách pomoci všem. Proto dostávají přednost hlavně psí senioři, nemocní psi a pak případy, kdy se rodina dostane do vážné životní situace.

Viděla jste někdy na vlastní oči podmínky, které panují v množírnách? Určitě to musí být silný zážitek. Můžete nám je popsat?

Je to takové předpeklí marnosti. Myslím, že kdo se zajímá o psy, ten už viděl nějaké fotky množíren psů. Jediné, co snímek nepřenese, je příšerný zápach. Nejen z výkalů a moči, ale hlavně puch nemocí a strachu. Nejhorší pro nás vždy bylo zpracovat ten vnitřní pocit, že lidé, kteří tohle zvířecí peklo provozují, jsou na první pohled úplně nenápadní a obyčejní. Málokdy si sami uvědomují, že to, co dělají, je špatné. Hlavně u buldočků a mopsů jsou množitelé často přesvědčení, že jsou sami milovníci psů a úspěšní chovatelé. Nepřipouští si, že jejich psi žijí v naprosto neuctivých podmínkách, spí ve svých výkalech a prakticky celý život nevidí zelenou trávu ani denní slunce. Je potřeba ale říct, že takto strašlivých velkomnožíren, kde jde vyloženě jen o kšeft, je relativně málo v porovnání s „obyčejnými“ obývákovými množiteli. Tihle lidé dvakrát třikrát udělají štěňátka svojí Fifince a sousedovic Alíkovi, aniž by věděli cokoliv o jejich předcích nebo zdravotním stavu. Poté zásobují útulky a spolky nechtěnými a nemocnými psy a přispívají k žalostné psí situaci, kterou tu teď máme.

Jak je vůbec možné, že se stále najde dostatečný počet zákazníků, kteří si pejsky bez jasného původu koupí?

Na to bohužel neznám odpověď a samotné mi nad tím zůstává rozum stát. V dnešní době má podle mě téměř každý aspoň povrchní informace o množírnách. Návodů, jak si správně vybrat štěně a nenaletět podvodníkům a nepodporovat množírny, je plný internet. Takže snadným výpočtem mi vychází, že zbývá jedině stará dobrá lidská lhostejnost a ignorantství.
Ale abych odpověděla trošku seriózně, tohle je komplexní problém. Podle mě to souvisí i s tím, že jsme národ pejskařů. Pes je ještě pořád jen součástí inventáře domácnosti, a tak se k němu a k jeho pořízení přistupuje. Stále je více lidí, kteří nejsou ochotní pořídit si psa z ověřeného zdroje. Neví, co to vlastně znamená registrovaný papírový chov, a neshledává v tom žádné výhody. Jediné co vidí, je drahý pes v ceně dvou průměrných platů. A tak nakonec zamíří někam na bazoš.

Novela zákona na ochranu zvířat z roku 2019 měla pomoci v boji proti množírnám. Nově se musí nahlásit majitelé více než 3 chovných fen. Omezuje se také počet vrhů, které může jedna fenka porodit. Přinesla už novela požadované výsledky, nebo ji množírny umí obcházet?

Pokud se v posledních měsících situace s množírnami posunula k lepším zítřkům, novela k tomu podle mě pomohla jenom minimálně, ne-li vůbec. Její podmínky splnili jen registrovaní chovatelé, které ale není potřeba více evidovat ani postihovat. Množírny, kde nedbají na základní zvířecí potřeby, nevedou žádnou evidenci psů a nikam se nenahlásí. Ale abych nekřivdila všem, osobně vím o jednom množiteli z jižní Moravy, který má svůj „chov“ řádně nahlášený. I když produkuje velké množství štěňat a dospělí psi se od něj dostávají v žalostném psychickém i fyzickém stavu, svou činnost prakticky zlegalizoval. A i když je pro příslušné orgány známou firmou, nebylo mu dosud co vytknout.

Kdybyste mohli, změnili byste nějak zákon na ochranu zvířat? V čem vidíte největší problém?

Myslím, že aktuální novela zákona je napsaná tak, aby zvířatům skutečně pomohla. Vytváří páky nejen na množírny psů a koček, ale také třeba na tyrany hospodářských zvířat. Jediné, čím si nejsem úplně jistá, je to, že na kompetentních místech budou stále pracovat ti stejní lidé. Tací, kterým byla zvířata dosud lhostejná. Ráda se ale zmýlím. A pokud se tahle země dostane aspoň ve zvířeckoprávních případech ze středověku, ráda se příště omluvím. ☺

Máte z vlastní praxe tipy na to, jak by mohl stát s množírnami bojovat lépe?

Nejúčinnější by bylo, kdyby na rozhodujících místech seděli lidé, kteří problematice opravdu rozumí. Ne jednou proškolení úředníci, kteří toho prostě mají moc. Důležité také je, aby množírny a sběrače zvířat mohly řešit i samy obce. Aby měly prostředky a možnosti, jak se tímhle zabývat jako svým problémem. Nečekat dlouhé roky, než ho přehodí na dobrovolnické spolky a zbaví se zodpovědnosti. Spoustu užitečných a potřebných věcí obsahuje poslední novela, tak uvidíme, jaká bude praxe.

Spolupracujete při záchraně psů i s policií České republiky? Jak se vám s nimi pracuje? Je to o lidech, nebo předsudky „je to jen pes“ pořád plošně fungují? 

Na tuto otázku se mi těžko odpovídá. Náš spolek s policií už dlouho nic neřešil. Osobně mám ale poměrně dost zkušeností s policií při odchytech psů a to rozhodně není žádná hitparáda. Málokdy se mi stalo, že bych se dovolala někoho, kdo by skutečně postupoval tak, jak má. Je to o lidech. Stejně jako mluvím výše o úřednících, kteří nemají vůli ani znalosti. I proto si vážím každého ochotného pracovníka veterinární správy nebo zmíněné policie. Vím, že tam někde jsou, jenom je jich pořád dost málo.

Napadá vás nějaká kauza z posledních let, ze které jste měli vyloženě radost?

Můžu zmínit třeba velkou množírnu psů v Kamenici nad Lipou. My, stejně jako všechny zúčastněné spolky, jsme měli velkou radost, že se po dlouhých letech s touto rodinou něco udělalo. Množili, ale také shromažďovali psy, až jich měli v domě 2+1 přes 200. Pejsci se konečně dostali do bezpečí a později do nových rodin. Po trestu, který tito množitelé dostali, nám zůstalo trošku trpko na jazyku. Ale snad aspoň ta ostuda byla pořádná. Také nás těší, že se stále častěji otevírá téma chovu hospodářských zvířat. A že snad i v tomhle začne společnost dělat pokroky. 

A kauza, ze které vám bylo fyzicky špatně?

Ještě jsme se nepřenesli přes výsledek (nejen) našeho snažení o zrušení jedné množírny buldočků. I přesto, že na případu pracovali úředníci a kompetentní orgány, dopadlo to pro nás absolutně neakceptovatelně. Majitelé, jejichž psi byli v drtivé většině nesocializovaní a neznali lidský dotek ani otevřený prostor, dostali pokutu ve výši několika tisíc korun. Dnes vesele podnikají dál. Tohle je ale pocit, který dobře známe téměř osm let, co Buldočí naděje funguje. Postupně jsme si zvykli, že věnovat čas a energii tomu, abychom se dovolávali na vyšší místa nebo opakovaně nahlašovali notoricky známé množírny, je zbytečné. Lidé, kteří množili před osmi lety, množí doteď. Možná postupně přešli na jiná plemena, ale to je jediné, co se u nich změnilo. 

Co byste doporučila lidem, kteří si chtějí pořídit nového pejska?

Pořád lidem opakujeme, aby pořízení nového člena rodiny věnovali aspoň tolik času jako výběru nového telefonu nebo chladničky. Nekupujte psa impulzivně. Nepořizujte si ho s bolavou duší po odchodu předchozího psa. Neřešte, jak daleko si pro něj pojedete. Přistupujte k tomu zodpovědně. Na rozdíl od telefonu psa nemůžete jen tak vrátit, když se něco pokazí.

A hlavně! Nenechte se převálcovat vlnou módních plemen a skutečně si rozmyslete, zda se hodí k vašemu životnímu stylu a osobnosti. Stále častěji přijímáme psy, kteří doplatili na to, že si je pořídili nesprávní lidé. Rodina a mazlíček se k sobě nehodili. Majitelé od pejska čekali něco jiného. Nebo mu naopak nebyli schopní a ochotní dát, co by sám potřeboval. Jenom proto, že se nechali ovlivnit reklamou a pořídili si plemeno, které sice bylo roztomilé a trendy na Instagramu, ale k nim absolutně nepasovalo.