Boříme 7 mýtů o bojových plemenech psů
„Vy si chcete pořídit pitbulla?” kulí na vás oči sousedka. „A viděli jste minulý týden tu reportáž v televizi o napadení dítěte?” Kolem takzvaných bojových plemen vznikne rychle vyděšený opar mýtů a polopravd. Skutečnost je ale trochu jiná. My jsme si na tyto kontroverzní pejsky posvítili a odhalili 7 největších mýtů. Pojďte je zbořit s námi.
Mýtus 1: Bojová plemena psů existují
Ano, samotná existence bojových psů je nesmysl. Není to sice jako s duchy a strašidly, kteří žijí jen v dětských fantaziích, ale neznáme žádnou oficiální klasifikaci, která by konkrétní plemena takto označovala. V říši pejsků najdete pouze plemena, která lidé v minulosti vyšlechtili pro zápas.
Mýtus 2: Pes, co zápasí, útočí na lidi
Zápasy psů jsou naštěstí už hezkou řádku let zakázané. Kromě toho je potřeba si uvědomit, že pejskové měli za úkol zápasit vždy jen spolu, případně s jinými zvířaty. Nikdy neměli útočit na člověka. Právě naopak, pokud bojovník vystartoval po lidech, majitel ho většinou nemilosrdně utratil.
Mýtus 3: Útok na člověka je chyba zvířete
Když pes zaútočí na člověka, je to tragédie. Zvlášť, pokud pokouše dítě. Za takovým útokem ale stojí ještě něco jiného. Každého pejska, ať už stafordšírského teriéra, nebo čivavu, musíte vychovávat. Cvičit a naučit s lidmi soužít. Agresivita mívá původ ve strachu, špatném zacházení a často v líném nebo nezkušeném páníčkovi, který podcenil situaci.
Mýtus 4: Některá plemena jsou agresivnější než jiná
Existují pejskové, kteří potřebují zkušenějšího páníčka. Většinou jsou velmi chytří, tvrdohlaví, mají silné obranné instinkty a neuznají každého jako autoritu. Bez jasně nastolených rolí správný výcvik zkrátka nejde. Ani takoví dominantní paličáci jako třeba bulmastif nebo tosa inu ale nejsou přirozeně agresivní a neútočí bez příčiny. Naopak i nevychovaný yorkshirský teriér se umí pořádně zakousnout.
Mýtus 5: Nebezpečný pes je poznat na první pohled
Mezi takzvaná bojová plemena řadí lidé hlavně bulteriéry, pitbulteriéry, některé dogy, ale i anglické buldoky, kteří v minulosti zápasili s býky. V jejich původní práci se jim hodila široká hruď, pevné tělo a svaly. Ne všichni z nich ale patří jen do rukou zkušeným páníčkům. Zrovna o anglických buldocích bychom mohli sami vyprávět, jak velcí mazlové to jsou :-)
Mýtus 6: I rotvajler má krvavou minulost
Pro jeho svaly řadí mnoho lidí rotvajlera mezi bojová plemena. Je to ale omyl. Tenhle mazlíček v aréně nikdy nebyl. Spíš byste ho v minulosti našli, jak hlídá stáda nebo táhne řezníkův vozík plný masa. I dnes je to - v dobrých rukou páníčka - klidný miláček. Jeho možné nebezpečí tkví hlavně v síle a velikosti. Opět ale jen při špatném vedení.
Mýtus 7: Bojová plemena musí kontrolovat zákon
V České republice neexistuje zákon, který by upravoval chov plemen považovaných za bojová. I když v minulosti bylo pár návrhů, žádný nedošel ke schválení. V zahraničí ovšem podobná pravidla najdeme poměrně často. Někde je nesmí lidé chovat vůbec, jinde nemohou třeba na výstavu. V některých státech můžete tato plemena chovat, ale na veřejnost smí jen s náhubkem a na krátkém vodítku. Například na Ukrajině považují za nebezpečná hned 80 plemen. Třeba i bernského salašnického psa, sibiřského husky nebo německého ovčáka.