Fylogenetický původ psa, předkové a příbuzní

Předkové všech šelem se nazývají Creodonti, tedy prašelmy. Nejstarší záznamy  o původu psa, jsou známy ze středního paleoceánu. Od šelem se liší především stavbou svého chrupu. U prašelem pak můžeme najít dvě čeledi. První se nazývá Hyaenodontidae. Ti měli 44 zubů, vyskytovali se v severní Americe, Evropě a během eocénu a oligocénu se rozšířili a do Afriky. Druhou a primitivnější čeledí je Oxyaenidae. Do této čeledi patřil i první předek psovitých šelem a tím byl Miacis. Chrup měl už podobný jako psovitá šelma, ale vzhledem spíše připomínal lasici a hodně času trávil na větvích stromů. Měl pět prstů s protistojným palcem na hrudní končetině a dlouhý tenký ocas.

O fylogenetickém původu psa existuje celá řada teorií, ale v současné době je za jediného předka považován vlk. Roli tu samozřejmě hraje i šakal a kojot. Ti mají s vlkem shodný počet chromozomů (což je 78), snadno se mezi sebou páří a dávají plodné potomstvo. Liška byla jako předek vyloučena. Je totiž fylogeneticky vzdálenější, má odlišný počet chromozomů a se psy nedává potomstvo.

Domestikace

Dle hypotézy, vlci sledovali lovce mamutů, protože mohli konzumovat jejich odpadky bez větší námahy. Mezi lidmi a vlky panovala jistá spolupráce. Vlci upozorňovali na nebezpečí, doprovázela je při lovu a později i lovcům pomáhali stopovat a štvát zvěř. Smečka postupně začala uznávat člověka, jako svého vůdce.

Domestikace je proces, který se týká celé populace a trvá i desítky tisíc let. Během domestikace se u zvířat chovaných člověkem projevují určité morfologické, fyziologické a i psychické změny. Zvířata se přizpůsobila podmínkám, v jakých je člověk začal chovat, a změny začaly být geneticky fixovány, tudíž se začaly předávat i na jejich potomky.

Rozdíl mezi psem a vlkem

Největší rozdíl je na velikosti jejich mozku. U psů je až o 30 % menší než u vlků. Stalo se tak díky navázání na člověka. Došlo ke zhoršení v jeho samostatnosti a zmenšení smyslových center. Zvýšila se jeho cvičitelnost a závislost na člověku při řešení různých situací. Tento proces však nemá vliv na inteligenci! Co se potravy týče je pes fakultativní masožravec, vlk je naopak výhradní masožravec. Tím došlo u psa k prodloužení střev. U páření také došlo ke změnám. Pes je plodnější než vlk. Fena psa hárá obvykle dvakrát do roka a její počty mladých jsou početné i z důvodu dobrého zajištění potravy, kdežto fena vlka hárá pouze jednou ročně (tuto vlastnost mohou zdědit i hybridi). Její stavy mladých záleží na období a potravě. Hlavním rozdílem je dle mého vzhled. Čenich většiny psů je kratší, mají nůžkový skus, na rozdíl od vlka, který má skus klešťový a zároveň má i větší zuby . Vlci mají ocasní pachovou žlázu. Svůj ocas také nosí rovně dolů. Většina psů ho má zdvižený, nebo jinak zakroucený. Vlčí pohyb je jedinečný, jejich stopa je delší a větší než u psů. U psů také nenajdeme tolik vizuálních signálů jako u vlků.

Za fotku děkujeme Kačce Fabiánové a jejímu Ragnárkovi (Bróg Ragnar Elenya Narmo)